Václav Sobotka - hvězda školního divadla. Student oktávy B, který se k divadlu dostal úplnou náhodou, ale učarovalo ho natolik, že si získalo místo v jeho životě. Hraní ho baví, ale hlavně mu i jde.

Tak si přečtěte rozhovor s tímhle fajn klukem, který vám řekne, jak se dostal ke své roli, co vše mu divadlo dalo a vzalo. A dá vám dokonce také pár rad, jak s hraním začít.

 

Mohl by ses na úvod všem představit a říct o sobě pár slov?

Ahoj, já jsem Véna Sobotka a je mi 19 let. Chodím na toto gymnázium už 8 let. A letos maturuji. Málokdo o mně ví, že skromnost je mé druhé jméno.

 

Jak ses dostal k divadlu? A proč jsi hrál právě školníka v představení?

Byla to zcela náhoda, dostal jsem se k tomu, jako slepý k houslím.

Šel jsem si tak jednou vesele ze školy domů a po cestě mě odchytala paní učitelka Procházková. Zeptala se mě, jestli bych si náhodou nechtěl zahrát malou roličku školníka. Protože jsem byl tak oslněn působivostí jejího projevu, tak jsem prostě nemohl říct ne. A tak jsem souhlasil.

 

Bylo těžké se ten text naučit? Nedělalo ti to problém?

Naštěstí jsem měl tu roli opravdu malou, nebylo to nic velkého a těžkého. Takže jsem s tím velký problém neměl.

 

Jak moc tě hraní baví a naplňuje? 

Hraní mě velice moc baví. 

 

Neměl jsi strach z premiéry? Přece jen to bylo pro tebe něco nového.

Zprvu jsem určitě měl strach. Ale jelikož ta role školníka mně opravdu sedla, paní učitelka Procházková to vybrala opravdu skvěle, tak mě bavilo hrát tuhle postavu. Vcítil jsem se do ní a bylo to dobrý.

 

Jaké pak byly tvé pocity po premiéře?

Po prvním představení to ze mě všechno spadlo, jako kámen ze srdce. Nervozita šla stranou a já jsem byl spokojený, že se vše povedlo. A byl jsem přichystaný na dalších několik představení, které jsme poté hráli.

 

Jak to přijali tví spolužáci, že hraješ ve školním divadle?

Moji spolužáci původně na moje první představení jít nemohli. Ale i přes všechny zákazy došli a dodali mi důvěru. Po představení jsem od nich dostal kytičku, za můj skvělý výkon a byl jsem opravdu rád, že tam byli. 

 

Co ti divadlo dalo a co ti naopak vzalo?

Divadlo mi dalo to, že se umím vyrovnávat s nervozitou. A také mi do jisté míry dalo nějaké to sebevědomí. A vlastně nevzalo mi to nic, protože mě to bavilo. Maximálně mi to vzalo nějaké ty zameškané hodiny. Ale pokud jsme pilní, tak vždycky vše doženeme. 

 

Máš v plánu pokračovat v hraní, nebo se nějakým způsobem pohybovat kolem hraní a divadla?

Kdyby nějaká nabídka byla, tak bych určitě do toho šel. Ale jelikož teď půjdu na vysokou školu, tak si myslím, že toho času tolik nebude. Ale v budoucnu bych určitě nějakou nabídku bez váhání přijal. 

Ale profesionálním hercem nechci být. Protože si myslím, že herců je tu už tolik, že bych neměl šanci se někde prosadit.

 

Jaký byl kolektiv ve školním divadle?

Kolektivu jsem se nejprve bál, protože jsem z tama nikoho pořádně neznal. Byli tam žáci ze všech ročníků gymnázia. Ale jelikož jsme měli všichni stejný zájem, divadlo, tak to pro nás nebylo těžké se seznámit. Byli jsme skvělý kolektiv.

 

Co bys poradil studentům, kteří chtějí začít hrát ve školním divadle? Je k tomu něco potřeba, nebo to může zkusit každý?

Určitě se nebojte oslovit paní učitelku Procházkovou a přijďte. Všichni jsou tam milí. Mně to trvalo 8 let, než jsem se tam dostal, protože jsem neměl odvahu zajít se tam přihlásit. Což byla chyba. Dneska toho lituju, že jsem tam nehrál déle. Ale vám všem doporučuji, pokud chcete, tak se jděte rychle přihlásit. Nebudete litovat.